Poslední dva roky mám takový rituál. Na Silvestra si vždycky sednu a přemýšlím nad tím, jaký byl celý ten můj uplynulý rok. Dělám to s celkem jasným záměrem. Je to totiž skvělý způsob, jak si i v situaci, kdy třeba máte pocit, že nebylo všechno podle vašich představ, srovnat v hlavě, kolik věcí se vám za ten uplynulý rok povedlo. A nebo i nepovedlo. Obojí má dost pozitivní efekt. Ty dobré věci ve nás vzbuzují důvěru a víru, z těch horších věcí se vždycky můžete poučit. Já to tak mám. A proto mě tahle “review” posledních 366 dní tak baví a vlastně i motivuje. Ale je ještě jeden důvod, proč má tohle ohlédnutí zpět takový smysl. Pomáhá to si uvědomit, jak dalekou cestu jste ušli, kolik jste toho zvládli, a jak moc jste se za poslední měsíce a roky posunuli.
Já když si pročítám svoje články z roku 2018 (tady) a 2019 (tady), přichází přesně tenhle pocit. Najednou je tady ta obrovská vděčnost za všechny ty okamžiky i lekce a já si uvědomuju, jak moc jsem se zase posunula. Ta změna uvnitř je prostě obrovská. Vždycky, když si tak přemýšlím, kolik už toho mám za sebou, zároveň si říkám, kam ještě se můžu posunout. A pokaždé jsem sama zvědavá, co ještě přijde a jak s tím já osobně naložím. Na to se vždycky strašně těším.
Na konci toho minulého roku jsem měla pocit, že se toho stalo tolik, že se určitě musí něco změnit. Když mě tenkrát vyhodili z práce, pořád jsem si opakovala PROČ?? Proč zrovna já? Ale současně jsem podvědomě věděla, že je to způsob, jak se posunout dál. Věděla jsem, že prostě musím udělat krok vpřed. Jenže jsem se strašně bála a vlastně vůbec nevěděla, kam mám šlápnout. Dneska jsem se při čtení toho loňského článku hodně usmívala a nesmírně mě to hřálo u srdce. Znovu jsem si totiž připomněla, že to byla ta nejlepší věc, která se mi mohla stát. A znovu jsem si uvědomila, že i když se stane něco nečekaného, co v daném okamžiku vnímáte jako zradu, bolest nebo velké zklamání, časem přijdete na to, že právě tyhle situace vás nejvíc posunou a dodají vám nejvíc síly.
A jaký byl teda ten můj rok 2020?
JINÝ, NEČEKANÝ, ALE PLNÝ NOVÝCH SITUACÍ
Dva poslední roky jsem tenhle článek psala pokaždé na stejném místě. Na horách. V místě, které máme rádi, a kde jsme konec roku trávili s přáteli a se svými rodinami. Letos je to jinak. Protože celý rok 2020 byl jiný. A i když pro mnohé z nás to byl rok opravdu náročný, rozhodně si myslím, že nebyl špatný. Hodně nám vzal, ale stejně tak jsem přesvědčená, že nám hodně dal. Naučili jsme se si víc pomáhat, být k sobě víc ohleduplní a možná jsme se také naučili víc si vážit obyčejných věcí, okamžiků a radovat se z maličkostí. Naučili jsme se taky trávit víc času doma a slovo jako “rodina” získalo zase trochu jiný rozměr. I já jsem v tomhle směru zažila nové chvíle. Najednou jsem totiž byla něco jako “máma na mateřský”. To se mi totiž do jara nikdy nestalo. Na mateřský jsem nikdy nebyla (proč vlatně si můžete přečíst v článku tady). A když vypuknul první lockdown, já zůstala na homeofficu a junior doma. Online výuka se nekonala, děti moc ven nechodily a já jsem poprvý v životě trávila 24 hodin denně se svým vlastním dítětem. Bylo to pro mě úplně nový, ale vlastně skvělý. Často jsem si vyčítala, že jsem nemohla zůstat doma, když byl miminko, a najednou to někdo zařídil tak, že jsme spolu trávili spoustu času. Pro mě to byla obrovská změna. Byla jsem vlastně vděčná za to, že jsem najednou tuhle možnost měla, a poprvé v životě jsem si přestala vyčítat, že jsem nikdy nebyla na tý opravdový mateřský.
Zažila jsem ale i hodně smutný chvíle. Když vás opustí nějaký člen rodiny, je to prostě vždycky smutný. Jenže když vás opustí hned dva během jednoho měsíce, už na to nemáte ani slova, natož slzy. Je jedno kolik času máte na rozloučení, protože i když ho dostanete, stejně budete mít vždycky pocit, že jste nestihli říct všechno. Je to tak obrovská lekce a rána, kdy si najednou uvědomujete, jak se všechno může změnit z minuty na minutu. Tak si jich važte! Každý, úplně každý tý minuty, kterou máte. Nikdy prostě nevíte, co se může stát.
TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ
Musím říct, že když jsem vstupovala do roku 2020, byla jsem tak zmatená, že jsem vlastně vůbec nic neplánovala. Měla jsem sice novou práci, o které jsem si myslela, že mě bude určitě bavit, ale tak nějak jsem vnitřně cítila, že to prostě není úplně ono. Ale vlastně jsem nedokázala definovat proč. Jsem narozená ve znamení Berana a trpělivost nepatří úplně mezi moje silný stránky, takže v jakékoli jiné době, bych hledala různé jiné možnosti a měla potřebu to řešit hned. Jinými slovy, vždycky jsem v takových situacích tlačila dost na pilu. Jenže tentokrát jsem nějak tušila, že tomu musím dát volný průběh. Že zkrátka něco v mojí hlavě musí uzrát, abych pochopila, kudy vede moje cesta. Věděla jsem, že to přijde, jen jsem neměla ani ponětí kdy. A tohle čekání jsem vždycky nesnášela. Vyvolávalo ve mně pocit, že nebudu dostatečně připravená na to, co přijde. Ale tentokrát jsem byla mnohem klidnější. Sama nedokážu říct proč. Jediné, co jsem cítila, byla ta obrovská důvěra uvnitř, že to prostě přijde a já musím jenom počkat.
MÍT SPRÁVNÉ LIDI KOLEM SEBE
Tohle tady opakuju rok co rok. A je to obrovská pravda. Lidé prostě přicházejí a odcházejí. Naučila jsem se to tak brát. Tenhle rok jsem se ale zase o něco víc přesvědčila o tom, že je lepší mít kolem sebe pár skvělých přátel, kteří si vás skutečně váží, než spoustu takových, kteří se za vaše přátele jenom vydávají. Přiznávám, že tohle chce čas. A někdy je prostě trochu bolavé pochopit, že někdo z vašeho života odejde, aniž byste to čekali, anebo ve vašem životě být zkrátka nechce. Je zbytečné hledat důvody proč. Ale já jsem se naučila dát ostatním i sobě prostor. Každý máme tu možnost se rozhodnout. Na druhou stranu ale musím přiznat, že pokaždé když z mého života někdo odejde nebo se někam vzdálí, přijde spousta nových skvělých lidí. A že já jsem jich letos poznala opravdu spoustu, ať už díky svojí přechozí práci nebo svému novému projektu. A část z nich už teď můžu řadit do skupiny mých skutečných přátel. Takže díky, že vás mám!
JAK JSEM NAŠLA ODVAHU
Ať už byl rok 2020 jakýkoli, pro mě bude navždycky tím zásadním rokem, kdy se naprosto změnil můj život. Rok 2020 bude totiž navždy rokem, kdy jsem našla odvahu. Odvahu udělat ten první krok na cestě ke svému snu. Odvahu vybudovat si něco vlastního. Odvahu postavit se na vlastní nohy, dělat něco, co má smysl, a pomoci dalším ženám na cestě k hezčímu a lepšímu životu. A to všechno i za cenu, že vlastně vůbec nevím, jak to celé dopadne.
První myšlenka vybudovat si svůj vlastní projekt přišel poprvé přesně v okamžiku, kdy mě vyhodili z práce. Jenže tenkrát jsem se toho lekla. A tak jsem si našla jinou práci. Brzy jsem ale pochopila, že mě to stejně dohoní, protože úplně spokojená jsem zkrátka nebyla. Strašně jsem si přála dělat něco, co má opravdu smysl. Něco, kdy můžu pomáhat ostatním. Na začátku roku jsem ale neměla ani tušení, kudy se vydat. A tak jsem čekala, protože jsem pořád podvědomě věděla, že to musí přijít. A přišlo! V květnu jsem se prostě rozhodla a začala tvořit svůj vlastní projekt #zazivotkrasnejsi, kterým chci pomáhat dalším ženám cítit se skvěle zvenku i zevnitř a žít lepší život. Protože prostě vím, že to jde. Protože jsem si to sama vyzkoušela na vlastní kůži. A protože vím, že i kdyby to mělo pomoct jen jedné z vás, tak to má zkrátka smysl.
A tak bych nakonec chtěla poděkovat všem, kteří mě na mé cestě podporují a jdou se mnou. Děkuju Alence ze skolastylu.cz, která je mojí učitelkou a velkou inspirací a pomohla mi proniknout do světa online businessu. Děkuju Lucce Camfrlové, která je mojí dvorní režisérkou i paní fotografkou. A děkuju z celého srdce svému manželovi, který je pořád po mém boku a věří všemu, co dělám.
Obrovský dík patří také všem mým klientkám a online studentkám, které už si moje kurzy pořídily a jsou na cestě k hezčímu životu.
DÍKY VÁM VŠEM ZA TO, ŽE JSTE SE MNOU! BEZ VÁS BY TO PROSTĚ NEBYLO ONO!
Vaše
