fbpx

Jak i ta zdánlivě nejhorší věc může změnit váš život k lepšímu

Zdání občas klame a všechno nemusí být tak, jak na první pohled vypadá. Já jsem toho typickým příkladem. Spousta lidí si o mně totiž myslí (nebo si v minulosti myslela), že mám nejspíš strašně jednoduchej a snovej život. A pak, když dostanou příležitost trochu nahlédnout pod pokličku, nestačí se divit. Mluvit o vlastních průšvizích nebo přešlapech se totiž dneska moc nenosí. A tak ze všech těch naleštěných obrázků a fotek na sociálních sítích (a nejen tam) můžete celkem snadno získat pocit, že ten váš život není zdaleka tak hezký, navoněný a bohatý jako život těch ostatních. Snadno tak můžete sklouznout k pocitu, že všichni kolem se mají líp, nikdo vám nerozumí a jste na všechno sami. Proto jsem se rozhodla otevřít dveře svojí třináctý komnaty a ukázat vám realitu toho mýho světa. Ukázat vám to, co z fotek nikdy neuvidíte, i přesto že to na nich je. Nikdy bych totiž nevypadala tak, jak vypadám, neříkala bych to, co řikám, a nechovala se tak, jak se chovám, kdybych nedostala tu obrovskou lekci, která mě srazila na kolena. Doslova. 

Jen pro pořádek a pro případ, že jste tu noví nebo vám to tady uniklo, tak malá rekapitulace. Dvakrát jsem se léčila jako mentální anorektička a bulimička. Aby to nebyla až taková nuda, napodruhý jsem si k tomu přihodila ještě sociální fóbii. V 18 jsem odešla na vysokou, postavila se na vlastní nohy, brzy se vdala, rychle zase rozvedla a svýho exmanžela vyměnila za pár let společnýho života s člověkem, který páchal trestnou činnost (on, né já). Ta pravá jízda mě ale teprve čekala. 

Na jaře roku 2010 jsem se zamilovala. A to jsem byla přesvědčená, že po všech těch vztahových přešlapech už žádnýho chlapa nechci ani vidět. Jenže najednou tu byl. Obyčejnej českej Honza, kterej měl (a pořád má) srdce na pravém místě a dokázal mě mít rád takovou, jaká doopravdy jsem. A ejhle. Byl to milionář. Jeho konto čítalo částku s šesti nulama a celkem těsně šlapalo na paty nule sedmý. Jedinej problém byl ten, že celá ta obrovská cifra měla na začátku mínus. A já jsem se za tohohle srdcaře vdala! Jestli vás taky hned napadá otázka, která se časem stala jednou z těch nejčastějších, na kterou jsem se musela naučit odpovídat, tak jsem si ho vzala z čistý lásky (jednou vám tady ten příběh povyprávim, pak jistě pochopíte). A jestli se ještě ptáte, zda jsem o těch šílených dluzích věděla, tak odpovídám ANO. Prostě tenkrát i tahle šílená suma tak nějak vyvážila to, že jsem najednou po všech těch svých předchozích excesech měla pocit, že jsem potkala toho pravýho. Ovšem, jestli jsem věděla do čeho jdu, tak to ani náhodou. Když se mi poprvé svěřil s tím, že lítá v pěknym průšvihu, vypadal vlastně strašně klidně. S obrovskou pokorou a odevzdáním mi prozradil, že jeho život je zkrátka jiný. Ta věta mi tehdy dost rezonovala v hlavě: “Každý měsíc splácím víc než 80 000 Kč svým věřitelům.” Tak a bylo to. Hezký začátek vztahu co? 

Nechci tady moc rozebírat, co se vlastně přesně stalo, protože to sama dost dobře nevím. Stalo se to dva roky přede mnou a můj muž o tom nechtěl nikdy moc mluvit. Po pár neúspěšných pokusech to z něj vypáčit jsem to vzdala. Ale jen ve zkratce – tady je moje verze. Je to stavař a jako mladej kluk si vzal do hlavy, že bude dělat stavby od projektu až po jejich realizaci. Začal podnikat a po čase přišel k obrovský zakázce a možnosti postavit velkoobchodní halu za několik miliónů korun. Udělal projekt a začal. Z investora se stal kámoš a z kámoše se stala noční můra. Někoho podvést a nezaplatit mu za jeho práci je vlastně dost snadný. A dovolat se spravedlnosti je naopak nadlidský výkon. Pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že to nebyl sen, ale skutečnost, a že jste někomu cizímu postavili barák z vlastní kapsy. To jen k tomu, jak poctivej českej Honza s dobrým srdcem a odhodláním přišel na buben. A jak já jsem se vědomě a dobrovolně rozhodla, že to břímě poneseme společně. 

V jeden moment nám ale svitla naděje na lepší časy díky dalšímu většímu projektu, na kterém začal můj muž pracovat, a o kterém jsme věděli, že by alespoň částečně pomohl vyřešit náš problém. Jenže člověk míní a život mění. Netrvalo to ani půl roku a všechno se nám zase sesypalo jako domeček z karet. Druhá fáze velký stavby se nekonala a my byli zase bez peněz a pořád se spoustou dluhů. A já byla pár týdnů těhotná. Někdo by mohl namítat (a taky tenkrát namítal), že to těhotenství přišlo v tu úplně nejblbější dobu, ale opak byl pravdou. Líp si to ten náš malej zázrak asi nemohl naplánovat. Bez něj bysme to všechno možná nikdy nezvládli. On byl vždycky jediný světlo v tý naší hluboký tmě. Bylo to krásný, ale zároveň nesmírně těžký období.

Museli jsme se odstěhovat z našeho mini bytu a pronajmout ho, aby nám se alespoň zaplatila hypotéka, a nastěhovali jsme se k Honzovým rodičům do jedné místnosti. Postupně jsme začali rozprodávat všechno, co jsme mohli a snažili se se vším nějak vyrovnat. Já jsem opustila svoje podnikání kvůli zdravotnímu stavu a těhotenství a vrátila se zpátky do lékárny za táru, kde jsem měla pocit, že mám trochu víc “čistou” hlavu a klid. V podstatě jsem si odskočila jenom porodit a hned po šestinedělí jsem byla zpět v práci. I s miminkem. Neuměla jsem si vůbec představit, že budu sedět doma s rukama v klíně. Měla jsem nutkavou potřebu něco dělat a pořád jsem si slibovala, že to nějak dáme a snažila se pro to udělat všechno, co bylo v mých silách. Můj muž se vrátil k projektování a k rýsování, takže on po nocích kreslil, přes den hlídal a já to měla obráceně. Občas jsem si do toho střihla taky nějakou tu noční šichtu, kdy jsem ještě šila dětské deky, kabelky a oblečení, které mi šlo tenkrát docela na dračku. Všechno, co jsme si vydělali jsme hned posílali na splátky. Díky pomoci rodičů jsme měli střechu nad hlavou, neplatili jídlo a já nikdy nekupovala dětský plenky. Vydrželi jsme to dva roky než jsme usoudili a našli odvahu zkusit to zase sami a fungovat jako opravdová a samostatná rodina. No, co si budem, procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla, ale strašně jsme se těšili, že budeme jenom my tři. Vrátili jsme se do našeho mikro bytu o rozloze 34 m2 a byli konečně rodina. A spláceli dál. Jenže utáhnout byt s hypotékou, chod domácnosti a měsíční splátky ve výši několika desítek tisíc korun není úplně legrace, to asi chápete. Telefonáty exekutorů a jejich ťukání na dveře mě pronásledovalo ve dne v noci. Dennodenně jsem si pokládala otázku proč. Proč zrovna my? A svoje odpovědi jsem často hledala v kartách, léčivých esencích a meditacích. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí a že se vlastně nemám komu svěřit. Záviděla jsem všem normálním lidem jejich obyčejný životy. To, že můžou kupovat dětem vánoční dárky, že můžou jet v zimě na hory nebo v létě na dovolenou. Že si zkrátka občas můžou vyrazit někam jen tak. My tohle neznali. 

Můj muž měl vždycky tu výhodu, že se uměl od všech těch věcí trochu oprostit. Alespoň navenek. Většinu času mlčel, k ničemu se moc nevyjadřoval a nikdy si nestěžoval. Nikdy. A i když jsem každý den cítila tu jeho obrovskou tíhu a bolest, vyzařoval z něj obrovský klid. Vyrovnával se s tím tak nějak po svém. Uvnitř. Do dneška za to má můj obdiv. Mně to ale moc nešlo. Byla jsem často smutná a občas se mi chtělo křičet na celej svět. Miluju lidi a společnost, ale v týhle době jsem se nechtěla a nedokázala konfrontovat s realitou běžnýho světa. Můj svět totiž vypadal úplně jinak. A většina lidí ho nedokázala pochopit. A tak jsme se časem přestali vídat s většinou našich známých a “přátel” a zůstali jsme jenom sami dva, respektive my tři. A víte, co mě na tom vždycky překvapovalo úplně nejvíc? Že když už jsem se někomu dokázala svěřit s tím, jaké starosti máme a jak velké dluhy splácíme, často jsem slyšela odpověď: “No jo, ale jak se budete mít, až to všechno zaplatíte.” Nikoho nezajímalo, jak je nám teď. Většinou všechny zajímalo jenom to, kde na ty dluhy bereme. A jak je možný, že na to dokážeme vydělat. Jenže nám nic jinýho prostě nezbývalo. Vzdali jsme se všeho, čeho jsme mohli a prostě jenom dřeli jako koně. A občas vytloukali klín klínem.

Nebudu vám lhát, že tohle všechno nás nechalo bez poskvrny. Nadělalo to spoustu šrámů na našich duších i na našem vztahu. Dokonce jsme žili i pár měsíců odděleně. Měla jsem tenkrát pocit, že to je jediný způsob, jak zajistit mému životu zase reálnější obrysy. Nakonec jsme ale vlastně oba dva zjistili, že je nám bez sebe ještě hůř. Že nám chybí ty drobný a hezký okamžiky z našeho společného života. Že to, co jsme prožili vytvořilo obrovský pouto mezi námi a nikdo jiný to nemůže nikdy pochopit. Většinou přesně až v takové situaci, když přijdete opravdu o VŠECHNO, si uvědomíte, co je pro vás v životě skutečně důležité. A nejsou to žádný velký věci, hmotný statky nebo peníze, jsou to úplně obyčejné věci, drobnosti a momenty, který utváří váš den a život. 

Máme za sebou deset let společnýho života. Dva roky žití v jedné místnosti a šest let v mikro bytě bez pračky, kterou jsem oželela s velkou částí kuchyně, aby mohl mít junior svůj vlastní pokojíček s postelí. My jsme si naší vysněnou postel pořídili až před dvěma lety, kdy jsme konečně měli tu možnost se přestěhovat do většího bytu. Na ten moment, kdy jsme si pořídili pračku a společně všichni tři sledovali jak se točí ten buben v ní, nikdy nezapomenu. Ještě bude určitě nějakou dobu trvat než vyřešíme úplně všechno, ale rozhodně už teď můžu říct, že jsme na dobré cestě. 

Naučili jsme se hodně. Změnili se nám hodnoty i priority. To, co někdo vnímá jako velký problém, jsou pro nás často prkotiny. Opravdových přátel nám zůstalo jen pár, ale podporu rodiny jsme měli vždycky maximální, bez nich by to určitě nešlo. Byla to sice nejdražší škola života, ale s odstupem času musím říct, že nám dala nejvíc. Víru, odvahu, sílu i smysl jít dál. Kdybych měla říct jednu jedinou věc, kterou bych tenkrát udělala jinak, bylo by to žít víc přítomností. Nesnažit se všechno urvat silou, ale dát věcem volnější průběh a žít víc tady a teď. 

A proč vám to tady všechno píšu? Protože svět není jenom růžový. A protože každá situace, která se na první pohled zdá jako ta nejčernější, má vždycky svoje řešení. Jen to chce svůj čas. Tak si ho dejte. A myslete na to, že v tom nikdy nejste sami. 

Vaše

PS: Jestli si nechcete nechat nic ujít a chcete ode mě dostávat i všechny dárky a bonusy, tak se stačí přihlásit zde.

Líbil se vám článek? Řekněte o něm svým přátelům:

Share on facebook
Facebook

4 komentáře

  1. Krásný! Hodně sil a lásky do dalších společných let ♥️ Je úžasné mít svou spřízněnou duši. Ten, kdo si dokáže tohoto vážit, tomu záleží jen na tom, jaký ten člověk je, jak se chová k nám a jak se cítíme, když jsme s ním. To ostatní už není tak důležité. Naprosto Tě chápu, že jsi přes to všechno do toho šla. Jsi silná osobnost a jednou Ti tvůj syn vynahradí všechnu tu lásku a obětavost, kterou jsi mu dala v těch nejtěžších letech 😘

  2. Vlaďka, tak to je fakt silná káva. som si myslela, že len ja som expert na skomplikovanie si života 😀 … vidím, že takýchto „expertov“ je viac… 😉
    Som rada, že Tvoj život má dobrý smer (schválne nepíšem koniec, ste všetci ešte moc mladí) … niekde som čítala, že žiadna zlá situácia nie je na konci, kým nedopadne dobre, vidím, že to platí aj v Tvojom (aj mojom) prípade
    Želám vám všetkým pekný a precítený život

  3. Děkuji. Mám za sebou podobný životní příběh a ještě několik let potrvá než napravím důsledky mojí důvěřivosti v lidi, o kterých jsem si myslela že nemůžou zradit, ti nejbližší. Je to tvrdá lekce, ale vím že ji zvládnu i díky mým úžasným dětem, kterým jsem dala a dávám všechen svůj čas.
    A váš a podobné životní příběhy mi dávají naději a sílu bojovat. Děkuji Marie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Ahoj!

Jmenuju se Vlaďka

Pomáhám ženám, aby vypadaly dobře zvenku a cítily se co nejlépe uvnitř. Jsem life kouč, lektorka kurzů, výživový poradce a kreativní duše, která musí neustále něco vymýšlet a tvořit. Rukama i hlavou. Rozhodla jsem se, že chci pomáhat dalším ženám na cestě k lepšímu životu a většímu sebevědomí a proto jsem vytvořila projekt #zazivotkrasnejsi.

top články

STÁHNĚTE SI ZDARMA

Průvodce, jak správně vybírat kosmetiku

Začněte třeba tady...

STÁHNĚTE SI ZDARMA

Návod, jak okamžitě zrychlit metabolismus

Chcete

něco navíc?

Co takhle pravidelné tipy, bonusy a velká dávka motivace a inspirace? To všechno pro vás totiž mám! Stačí, když mi tu necháte váš mail a všechno budete mít z první ruky. 
Na co všechno se můžete těšit? 
  • každý týden jeden mail 
  • bonusy a návody zdarma (tipy z kosmetiky a péče o pleť, recepty, zdravý životní styl, osobní rozvoj…) 
  • slevové kódy jen pro vás
  • další rady, pokud budete potřebovat s něčím pomoct