Už jsem o tom psala a možná jste to už i četli. Před několika týdny jsem dělala rozhovor pro časopis Dieta o poruchách příjmu potravy. Článek vyšel v listopadovém čísle. Ale protože to je pro mě hodně osobní a taky dlouhý příběh (a moje báječná editorka mi pořád celý text zkracovala a zkracovala), rozhodla jsem se, že vám tu nezkrácenou verzi dám sem. Nesmírně si vážím všech reakcí a zpráv, které mi od vás na ten článek přišly. Děkuju! Pevně věřím, že vy všechny, které jste mi psaly, že zrovna procházíte stejným obdobím, v sobě najdete sílu a všechno zvládnete. Když jsem to dokázala já, dokážete to taky. A pokud byste si o tom chtěly popovídat, určitě mi napište…Budu za to moc ráda.
Máš za sebou anorexii i bulimii, pamatuješ si, jak to celé začalo?
Pamatuju si to jako dneska! Bylo mi 14 let a byl podzim. Náhodou jsem doma našla nějakou knihu o dělené stravě. Tak jsem zkrátka začala držet dietu, která se během pár měsíců přehoupla do absolutního nejedení a šílenství. Bála jsem se sníst cokoli. Strašně rychle jsem zhubla víc než 10 kg, takže si hned všichni okolo všimli, že mám asi problém. Já to tak nevnímala. Časem jsem ale nedokázala pozřít téměř nic, nejedla jsem přílohy, občas jenom maso, z obyčejného vývaru jsem vybírala i nudličky a postupně se vypracovala tak na jedno jablko denně. Vydrželo mi to 3 roky. Ale když 3 roky hladovíte, máte zkrátka obrovský hlad. Tak jsem si našla nový způsob a spadla jsem do opačného extrému. Začala jsem svojí anorexii kombinovat s bulímií. Myslím, že kdo to nezažil, nedokáže si představit, co je opravdový bulimický záchvat. Jedla jsem všechno v obrovském množství. Dokázala jsem naráz spořádat několik hlavních jídel, pekáč buchet, bochník chleba…bylo toho zkrátka hodně. A pak jsem hodiny zvracela. Logicky se ale tohle nedá dlouhodobě zvládnout, moje váha pořád klesala, takže následovalo první léčení. Já jsem se do nemocnice vlastně těšila. Strašně jsem si přála se najíst a nehledat přitom nejbližší záchod. Z nemocnice jsem odcházela po několika týdnech stabilizovaná. Dokázala jsem pravidelně jíst a přestala jsem zvracet. Nikdy od té doby jsem nezvracela. (Paradoxně ani v těhotenství jsem ani jednou nezvracela :)). Vytvořila jsem si absolutní stopku! Ale po pár letech se ukázalo, že moje fyzické tělo to jakžtakž zvládá, ale moje psychika ne. Rozhodně s tím souvisely další životní změny…Vysoká škola, odchod z domova na kolej, nefunkční partnerské vztahy, které jsem završila tak trochu neuváženým sňatkem ještě na vysoké škole. Brzy jsem pochopila, že pouhá změna jména nevyřeší moje problémy. Začala jsem se vyhýbat lidem a uzavřela se do sebe. A v tom největším stresu, když jsem měla před promocí na Farmaceutické fakultě, která byla hodně náročná, jsem skončila s diagnózou sociální fóbie. Měla jsem pocit, že jsem tak strašně tlustá a ošklivá, že nedokážu vyjít mezi lidi a to jsem přitom do promoce potřebovala mít půlroční praxi v lékárně, kde si lidem vážně těžko vyhnete :). Takže jsem nastoupila na další terapii.
Co si myslíš, že tvé problémy odstartovalo?
Asi neexistuje jeden konkrétní důvod nebo okamžik, který ten celý koloběh spustil, řekla bych, že je to takový balíček, který se postupem času zvětšuje a pak zkrátka praskne. Já jsem se zkrátka cítila jiná! Měla jsem pocit, že vlastně nezapadám mezi své vrstevníky. Byla jsem na svůj věk hodně vysoká a měla normální ženskou postavu. Měřila jsem 168 cm a vážila 65 kg. Takže žádná křehká dívenka jsem rozhodně nebyla, ale zase na druhou stranu jsem vlastně neměla ani nadváhu. Ale oproti všem svým kamarádkám jsem byla prostě jiná. Hodně jsem se srovnávala i se svojí sestrou, která je starší, ale byla vždycky menší a oproti mě má hodně chlapeckou postavu, takže mi vlastně vždycky připadalo, že moje ženské tvary se trochu vymykají normálu. Možná to byl i takový souboj o pozornost. Moje máma by vám řekla, že jsem byla vždycky naprosto bezproblémové dítě. Kam mě postavili, tam mě našli. Ve škole jsem se dobře učila a všechno tak nějak fungovalo. Moje sestra byla jako malá hodně nemocná, pořád po nemocnicích, takže logicky se jí z mého pohledu dostávalo více pozornosti. Připadala jsem si nedůležitá. A když se k tomu přidají další pocity méněcennosti a srovnávání s okolím, je zaděláno na pořádný problém. Obzvlášť, když jste od útlého dětství perfekcionista a potřebujete mít všechno dokonalé.
Kdy a jak sis uvědomila, že máš problém?
Dlouho jsem si myslela, že problém mají hlavně všichni ostatní, protože mě nechápou. Ale můj stav se pořád zhoršoval a já už potom nebyla schopná normálního života. Začala jsem hubnout, abych se víc přiblížila svým vrstevníkům a nakonec se ta propast mnohem víc prohloubila. Nedokázala jsem fungovat ani ve škole, ani v kolektivu. Ale protože jsem vždycky patřila mezi premianty ve škole, když jsem začala mít problém i tam, věděla jsem, že to musím řešit. Tak jsem si našla paní doktorku, i když jsem si stále nemyslela, že mám mentální anorexii! Když jsem přišla na první terapii, dostala jsem ledovou sprchu a odcházela jsem s tím, že: Ano, jste mentální anorektička. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že mám vážně problém.
Proč ses rozhodla pro hospitalizaci a co ti dala?
Nešlo ani tak o rozhodování, byl to zkrátka boj o život! A já jsem si strašně přála být ta normální holka, která dokáže žít normální život. Přála jsem si být zdravá. A hospitalizace, ať už první nebo druhá, bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Poprvé jsem se naučila jíst, podruhé jsem se naučila být sama se sebou a zařadit se do běžného života.
Jak na tvou nemoc reagovalo okolí?
Různě. Já byla divná pro okolí, okolí zase pro mě :). Nejhorší stav byl asi doma. Tenkrát jsem třeba svojí mámu vůbec nechápala a samozřejmě se to hodně odráželo i ve fungování doma. Dneska jsem taky máma a už vím, jak moc to pro ní muselo být těžké. Pro všechny doma. Je to vlastně strašná bezmoc. Chcete pomoct, ale nevíte jak a zkoušíte různé způsoby. Po dobrém, i po zlém. Před 22 lety se o mentální anorexii moc nemluvilo, všichni měli pocit, že to je spíš rozmar. Nikdo to nevnímal jako problém nebo nemoc. Navíc já pocházím z malé vesnice, kde to bylo vnímáno spíš jako hanba.
Co pro tebe bylo nejtěžší?
Neřekla bych, že něco z toho bylo nejtěžší. Bylo hodně těžkých okamžiků, ale každý byl jiný. Já to dneska vnímám spíš pozitivně. Snažím se na to dívat jako na životní lekci. Hodně jsem se od té doby posunula vpřed, donutilo mě to na sobě pracovat a o životě i o sobě jinak přemýšlet. Jsem za to vděčná. Jsem mnohem silnější než dřív a to je vlastně dar. Neberu “jí” (nebo PPP) jako nepřítele, beru jí jako partnera. Je to součást mě, bez ní bych to nebyla já. Pořád tu se mnou bude. Z hlavy ani ze života jí nevymažu, a proto o ní mluvim, protože dneska vím, že to je jediný způsob, jak se s ní smířit a možná tak i pomoci někomu dalšímu. Kdyby to měla být jedna jediná ženská, pak to mělo smysl.
Vaše
Pozn.: Text vznikl ve spolupráci s časopisem Dieta.
