Když někde čtu o tématu Poruchy Příjmu Potravy vždycky mě trochu píchne u srdce. Vybaví se mi všechny ty těžké chvíle, které jsem prožila. Ty okamžiky, kdy jsem vůbec nevěděla, co sama se sebou. Momenty, kdy jsem nenáviděla svůj život, sama sebe, týrala jsem se hlady a pak se strašně bála, že už nikdy nebudu zdravá, že už nikdy nebudu normální holka, že třeba nikdy nebudu mít děti, možná si ani nedokážu najít partnera…To všechno se mi kdysi dávno honilo hlavou. Pak se ale vrátím sem. Do přítomnosti. A tiše přemýšlím nad tím, jaká byla celá ta cesta. Z bodu A do bodu B. Byla dlouhá, těžká a trnitá. Ale byla velmi poučná. To srovnání předtím a teď mě vlastně celkem baví. Nakonec mi totiž vždycky vykouzlí úsměv na tváři, protože si uvědomím, kolik jsem toho musela zvládnout. Kolik jsem toho skutečně zvládla! Jak moc jsem se posunula. O kolik jsem teď silnější. To je ve své podstatě pozitivní zjištění. Pro mě osobně dokonce velmi pozitivní.
Po všech těch příbězích, které jsem čítala v různých časopisech a na různých webových portálech nebo blozích, najednou přišla možnost, kdy i já jsem se mohla podělit o svůj vlastní příběh. Nedávno za mnou totiž přišla moje kolegyně z redakce časopisu Dieta, že by chtěly jedno číslo věnovat tématu sebevědomí. Součástí měla být i rubrika věnovaná reálným příběhům žen, které si prožily PPP. Zeptala se mě, jestli bych do toho čísla udělala rozhovor a podělila se o svůj osobní příběh. Neváhala jsem ani minutu! Věděla jsem, že to potřebuju udělat. Pro sebe, i pro všechny ty ostatní holky a ženy, kterým se možná právě teď honí hlavou všechno to, co se tenkrát honilo hlavou mně.
Z několika různých stran ke mně teď přichází dotazy, proč jsem to vlastně udělala. Proč takhle otevřeně mluvím o svých pocitech, o svém problému, o své nemoci, o tom všem, co se vlastně jeví jako nestandardní a jiné a co pro někoho může znamenat vlastně obrovskou slabost. A víte proč? Protože chci být sama k sobě upřímná. I ke všem ostatním. Nepotřebuju se schovávat za něco, co nejsem. Nepotřebuju se tvářit, že jsem byla vždycky happy a vždycky všechno v mém životě bylo zalité sluncem. Protože zkrátka nebylo. To je moje realita. To je můj život. Stejně jako většiny z nás. Jen zkrátka někdo se umí tvářit, že žádné problémy a starosti nemá. Já to nejsem. A nikdy nebudu. V tomhle případě už vůbec ne.
Víte, co mi nejvíc pomohlo v době, kdy mi bylo nejhůř? V době, kdy jsem byla jsem v nemocnici a bojovala sama se sebou? Pomohlo mi vědomí, že v tom nejsem sama. Pomohly mi všechny ty příběhy, které jsem kolem sebe slyšela a viděla. Najednou jsem pochopila, že nejsem jediná. Že všechno, co zrovna prožívám zrovna ještě neznamená, že jsem nenormální. Je jedno v jak obtížné životní situaci se zrovna nacházíte, důležité je si jí přiznat a rozhodnout se, jestli jí chcete změnit. To je základ úspěchu. Je to první krok. A proto se já dělím o svůj příběh. Proto jsem napsala ten rozhovor. Protože díky tomu jsem se i já kdysi rozhodla, že takhle dál žít nechci. Začala jsem se léčit a dělat maximum pro to, abych byla zdravá a mohla mít jednou svoji rodinu. I tu, kterou jsem tenkrát ztratila. A dneska mám mnohem víc, než jsem si tenkrát uměla představit a jsem za to nesmírně vděčná. Nikdy nebudu tvrdit, že se mě PPP netýkají. Není to pravda. Vždycky tu budou se mnou. Jsou součástí mého života. Bez nich bych to nebyla já, protože právě díky nim jsem tam, kde jsem. A možná právě ten článek, který jsem napsala do listopadového čísla časopisu Dieta (s Kamu na obálce), může být pro někoho novou nadějí, motivací a inspirací. Moc bych si to přála. Protože, kdyby to mělo pomoci jen jedné jediné ženě, pak to mělo smysl.
Vaše
PS: Moc děkuju vám všem za ty zprávy a vzkazy, které mi píšete a nebojíte se přiznat, že se vás to týká! Vy jste ten hlavní důvod, proč jsem to psala. Věřím, že i vy najdete svoji cestu ke zdravému a šťastnému životu. A pokud vám já osobně můžu nějak pomoci (jakkoli), napište mi! Budu za to ráda.
